Vítejte ve změněném světě
Vzpomínám si na radu moudrého staršího člena rodiny, který kdysi řekl: “prostě jdi a studuj do práce v hotelu. Lidé budou vždy muset jíst a spát, nebudete se muset starat o to, co když…” moudrá rada, asi o 35 let později, už vím, že ten pán neměl tak pravdu. Všichni jsme v poslední době zažili pár let, kdy jsme nechodili do hotelů nebo restaurací. Ti z nás, kteří přežili, byli houfně ponecháni zaměstnanci, kteří už byli unaveni neustálou nejistotou. Banky šikanovaly nás a naše zaměstnance a vrchní velení ignorovalo naše problémy…. přesto to pro ně neděláme.
Přesně si pamatuji, jak nám na začátku roku 2022 říkali zloději, kteří nezdaňují své tržby, ale na konci února jsme byli požádáni, abychom otevřeli brány a ubytovali uprchlíky na vlastní náklady. A pak jsme se stali zloději a podvodníky…znovu. Někdy člověk nechce být větší osobou (a místo toho zvolit násilí)
Vždy jsem chtěl být ředitelem hotelu, který jen chodí po hotelu v kostýmu, narovná rozmačkané polštáře, odpoledne si dá drink s klienty v lobby baru a tiše jde domů… koneckonců, tak to ukázali ve filmech, tak proč ne? No, tvrdá realita je taková, že ti, kteří neuspěli před covidem, na to teď mohou zapomenout.
Hotelový svět se změnil. Jednou provždy. Přestože můj trh v současné době zažívá historický boom, tak proč brečím nad změnami? když, jen změny k lepšímu … pracuji v hotelovém průmyslu více než 30 let, ale musím přiznat, že to nikdy nebylo tak těžké. Tuto skutečnost jsem si bolestně uvědomil, když jeden z mých klíčových manažerů rezignoval a já zpanikařil. Uvědomil jsem si, že si absolutně netroufám vést oddělení, alespoň dočasně, protože to předtím nebyl problém.
Nezvládl bych to, naštěstí jsem nemusel.
Každý manažer se navíc stal manažerem, důvěrníkem, matkou/otcem, psychologem. Řešíme a procházíme věci, kterých je na jednoho člověka často příliš, a obávám se, že příliš mnoho z nás v posledních letech narazilo na dno.
Vzpomínám si, že zaměstnanec rezignoval po jednom z nucených uzavření. Seděl v mé kanceláři a plakal, že je toho na něj příliš a že nemůže žít v takové nejistotě, kdy bude znovu bez peněz (pouze 80% platu) …a já jsem s ním plakal, protože jsem to pochopil…ale pak řekl jednu věc, pro mě důležitou věc. Řekl, že to dělá také proto, že je nešťastný. Nešťastný, protože je jich na směně méně, a má pocit, že nemá žádné přátele a nikoho, s kým by opravdu mluvil…
Nemusím vám říkat, že v první chvíli mi ztmavly oči a točila se mi hlava, nevěřila jsem, zda tuto scénu opravdu prožívám po dlouhých měsících “covidu”, se žaludkem zničeným stresem… měl jsem vážné nutkání ho zatřást a křičet na něj, že jsem poslední 2 roky nežil ani nespal, abych je mohl chránit….a tady na mě pláče, že nemá s kým mluvit v práci…opravdu jsem musel udělat něco, abych ho v tu chvíli nezabil🤦 🏼 ♀️
Samozřejmě jsem to neudělal, vydechl jsem to a musel jsem přiznat, že z toho něco vzejde. V práci trávíme nejméně 8 hodin denně, měli bychom se tam cítit pohodlně. A to je v tuto chvíli náš nejdůležitější úkol,alespoň můj. Proměnit veškeré firemní tlachání z minulosti ve skutečnost. Vytvořit místo, kam lidé rádi chodí. Trávíme spolu příliš mnoho času hraním “práce”a ” soukromí”. Potřebujeme vytvořit místo a stát, kde mají pocit, že tam patří a ze kterého nebudou muset odejít.
Tak se snažím, docela úspěšně. Možná se jednoho dne dostanu do bodu, kdy skloním hlavu a přiznám se, že jsem se mýlil, ale zatím si to nemyslím😁